ორინოკოს აუზი

მასალა ვიკიპედიიდან — თავისუფალი ენციკლოპედია
ორინოკოს აუზის რუკა

ორინოკოს აუზიორინოკოს და მისი შენაკაგების მიერ შექმნილი აუზი სამხრეთ ამერიკაში. ორონიკოს აუზი მოიცავს 990000 კმ²-ს, რითიც ის სამხრეთ ამერიკაში უდიდესია. აუზი ფარავს ვენესუელის უდიდეს და კოლუმბიის აღმოსავლეთ ნაწილს.

ორინოკო მსოფლიოს ერთ ერთი უდიდესი მდინარეა (2140 კმ. სიგრძეში და 30000 მ³/წმ.).[1] მას ვენესუელისთვის უდიდესი ეკონომიკური და ისტორიული მნიშვნელობა აქვს. ის მის ბასეინთან მიმართებაში მსოფლიოში უდიდესი მდინარეა.

გეოგრაფია[რედაქტირება | წყაროს რედაქტირება]

ორონიკოს აუზი მოიცას სამი ტიპის გეოგრაფიულ რელიეფს: მთიან მასივს, კაინოზოური ერის ტექტონიკურ ფილებს და მცენარეულით დაფარულ დაბლობს. სამივე ზონა გამოირჩევა თავის ბიოლოგიური თავისებურებებით.

ლიტერატურა[რედაქტირება | წყაროს რედაქტირება]

  • DE LEÓN, Rafael y RODRÍGUEZ DÍAZ, Alberto J. El Orinoco aprovechado y recorrido. Caracas: Ministerio de Obras Públicas y Corporación Venezolana de Guayana (M.O.P. - C.V.G.), 1976. Uncopyrighted edition.
  • FERRARO, Carlos y LENTINO, Miguel. Venezuela, paraíso de aves. Caracas: Armitano Editores, 1992.
  • GUMILLA, (Padre) Joseph. El Orinoco ilustrado y defendido. Historia natural, civil y geográfica de este gran río y de sus caudalosas vertientes. Escrito en 1731. Ediciones posteriores: 1745, 1791 y 1882. Versión francesa, 1758. Caracas: Academia Nacional de la Historia, Fuentes para la Historia Colonial de Venezuela, Nº 68, 1963.
  • GUMILLA, José. Tribus indígenas del Orinoco. Caracas: Instituto Nacional de Cooperación Educativa (I.N.C.E.), 1968.
  • NOVOA, Daniel y RAMOS, Freddy. Las pesquerías comerciales del río Orinoco. Caracas: Corporación Venezolana de Guayana – División de Desarrollo Agrícola. Editora Venegráfica, C.A, 1978. Talleres de Gráficas Los Palos Grandes, C.A., 1972.
  • REPÚBLICA DE VENEZUELA. Mediciones en ríos grandes. Caracas: Ministerio de Obras Públicas, 1972.
  • RODRÍGUEZ DÍAZ, Alberto J. Desarrollo del eje de navegación Orinoco-Apure-Arauca. Informe preliminar, vol. I. Caracas: MARNR (Ministerio del Ambiente y de los Recursos Naturales Renovables), 1980, 219 p., con bibliografía, más 46 p. (Anexos).
  • RODRÍGUEZ DÍAZ, Alberto J. Fronteras de Venezuela. Caracas: 1995.
  • VARESCHI, Volkmar. Orinoco arriba. Caracas: Ediciones Lectura, 1959.

სქოლიო[რედაქტირება | წყაროს რედაქტირება]

  1. Historial del caudal del Orinoco desde 1969, en Musinacio [1] დაარქივებული 2016-03-04 საიტზე Wayback Machine.